Reliktní záření

Existence reliktního záření vyplývá ze standardního modelu ranného vesmíru. Bylo předpovězeno už v roce 1948 Ralphem Alpherem a Robertem Hermanem. Předpokládali, že by se toto reliktní záření mělo projevovat jako absolutně černé těleso o teplotě 5 až 10 Kelvinů. V té době se však jejich předpověď nebrala vážně. Toto reliktní záření však bylo skutečně objeveno. A jak už to tak bývá, stalo se tak náhodou. V roce 1965 se podařilo výzkumníkům Bellových laboratoří v USA zaměřit pozůstatek vzniku vesmíru. Arno Penzias a Robert Wilson získali za svůj objev Nobelovu cenu.

V roce 1991 sonda COBE (Cosmic Background Explorer) změřila, že reliktní (zbytkové – jako pozůstatek velkého třesku) záření má 2,7 °K a je ve všech směrech homogenní (stejnorodé). Nyní je tato homogenita právě důkazem proti Big Bangu, poté co se zjistila ona velká nehomogenita (nerovnoměrnost, strukturovanost) našeho vesmíru (viz výše). [1]

Podle předpovědí mělo být reliktní záření nehomogenní. To však bylo v rozporu s tehdejším pozorováním. Ze Země se totiž reliktní záření skutečně jevilo jako homogenní. Sonda COBE měla přinést odpověď. A přinesla. Reliktní záření má teplotu 2,73 °K a je nehomogenní. Odchylky těchto fluktuací jsou 1/ 100000. Pravděpodobně se jedná o fluktuace z doby oddělení záření od hmoty, které vedly ke zformování galaxií. Podobné fluktuace (avšak s větším rozlišením) byly zjištěny i dalšími experimenty jako byl například projekt Boomerang nebo sonda WMAP. To tedy znamená, že pozorování reliktního záření je plně v souladu s teorií a předpovězenými hodnotami. Tvrzení pana Kábrta se tedy nezakládá na pravdě.