Nabídka
Dotazník
K čemu se přikláníte?
  • Evoluce (411)
  • Kreace (mladá Země) (194)
  • Kreace (stará Země) (55)
  • Teistická evoluce (69)
  • K žádné z možností (37)
Hledat
Hledaný řetězec:
Přihlášení
Uživatelské jméno: Heslo:
STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

Meteorický prach

Každou chvíli dopadá na Zemi tzv. kosmický prach. Materiál z mezihvězdného prostoru. Kreacionisté tvrdí, že tohoto prachu dopadá na zemi ročně asi 14000000 tun, přičemž se opírají o měření Hanse Petterssona. Sám Pettersson stál na hoře a sbíral zde prach zařízením pro měření úrovně znečištění ovzduší. Z obsahu niklu vypočítal množství kosmického prachu dopadajícího na Zemi. Petterson předpokládal, že všechen sesbíraný nikl je pouze meteorického původu. Jednalo se však o pozemské měření, které bylo ovlivněno pozemským prachem.

Podle kreacionistů by za 4,5 miliardy let existence Země muselo být dno oceánů pokryto vrstvou o tloušťce mnoha desítek metrů. Takové vrstvy však nikde neexistují, a proto z toho kreacionisté vyvozují maximální stáří Země zhruba na několik tisíc let.

Dnes ale máme mnohem spolehlivější sondy pracující mimo dosah možného znehodnocení dat pozemským prachem. Tímto způsobem bylo zjištěno, že na Zemi dopadá „pouze“ zhruba 20000-40000 tun prachu za rok. Při takovém množství by však byla vrstva prachu za 4,5 miliardy let tlustá pouhých 66 cm.

Američtí vědci ze střediska NASA se obávali, že měsíční modul, který měl v roce 1969 dosednout poprvé s lidskou posádkou na měsíční povrch, se zaboří do obrovského množství prachu, usazeného za miliony let předpokládaného stáří Měsíce. Ve skutečnosti nebylo nalezeno více jak něco kolem jednoho centimetru síly vrstvy tohoto prachu. To také ukazuje, že Měsíc nemůže být starý miliardy let. (Poz.: Evolucionisté byli tímto zjištěním velmi překvapeni. Dnes někteří tvrdí, že prach ztvrdnul a stal se součástí měsíčních skal, nebo že se vypařil, nebo že frekvence kosmického spadu není tak velká, jak se myslelo...) [1]

Vědci z NASA rozhodně tímto zjištěním nebyli překvapeni. Již mnohem dříve věděli, že na Měsíci nejsou vůbec obrovské nánosy prachu díky pozemnímu pozorování měsíčního povrchu. Toto nakonec v roce 1966 potvrdila sonda Surveyor I, která na Měsíci přistála o celé tři roky dříve než se tam ocitl první člověk. Vědci tedy rozhodně věděli do čeho se v roce 1969 pouští a co mají očekávat!